Recenze : Line6 Spider II HD75 7.10.2006 - Kategorie: Zesilovače Co se dá očekávat od téměř nejlevnější kytarové hlavy na trhu ? Za málo peněz hodně muziky, anebo, jak už to bývá, bude někde háček ?

Vzhled

Pavoučí hlava potěší moderním designem. Hlavní roli na přední straně hraje několik plastových výlisků. Tyto výlisky přichycené imbusovými šrouby vytvářejí lehce futuristický dojem (všimněte si, že použití imbusových šroubů je u současných designerů celkem běžné a to samozřejmě nejen v hudební oblasti). Kdyby nebyly výlisky z plastu, ale z kovu, nepochybně by hlava působila ještě serióznějším, majestátnějším dojmem. Nicméně tím by se výrobek určitě o něco prodražil a v tomto případě to rozhodně není účelem. Velmi pěkně jsou zpracovány i krytky potenciometrů.
Prakticky celé ovládání je vpředu, vzadu jsou pouze dva výstupy (levý, pravý) pro připojení kabinetů. Všimnout si můžeme velkého chladiče a také toho, že pod samotným panelem ukrývajícím střeva zesilovače je ještě spousta místa, takže celkově by hlava šla ještě o dost snížit a tím ještě víc ubrat na hmotnosti, která je už i tak příjemně nízká. Holt, trafa jako v lampáči zde nejsou. Prázný prostor v hlavě lze využít na skladování dalšího vybavení (kabely, krabičky), jak je u kytaristů dobrým zvykem.
Na předním panelu jsou ovladače pro nastavení kanálů (Drive, Bass, Mid, Treble, Chan Vol ), dva “úsporné” ovladače pro nastavení modulačních a dozvukových efektů , čtyři tlačítka pro volbu kanálu, kytarový vstup, vstup pro připojení externího zařízení (např. CD přehrávače), výstup do mixu, RJ45 konektor pro připojení foot kontroleru, tap tempo a také master volume a síťový vypínač.

Koncepce

Celý zesilovač je sestaven velice “úsporně”. Jeho hlavním motorem je amp modeling, stejně jako u všech ostatních Line6 produktů. Právě modelování zesilovačů umožňuje Spiderovi, aby se tvářil jako čtyřkanálový zesilovač, i když ve skutečnosti tomu tak samozřejmě není. Prakticky poskytuje Spider vlastně čtyři patche - čtyři programy s pevně nastavenými parametry, které ve výsledku mají evokovat různé typy zesilovačů, přičemž je u nich možnost nastavit míru zkreslení a pohrát si trochu s equalizací.

Ovládání

Přes určité klady, kterými Spider oplývá jeho největší slabina je v ovládání. Počítám s tím, že konstruktéři Line6 nejsou aktivními kytaristy a praktická stránka věci ji uniká a to již docela dost dlouho (minimálně od dob prvního PODu). To, že vlastně nemáte žádnou vizuální kontrolu nad zvolenými parametry, mi totiž připadá jako největší prohřešek proti userabilitě, tedy jakési snadnosti použití koncovým uživatelem.
Celé ovládání totiž funguje tak, že kroucením s knoflíky nastavujete parametry zesilovače, ale v momentě přepnutí na jiný kanál a dalším laborování se zvukem, už se zpátky ke shodě zvuku a natočení knoflíku na předchozím kanálu nedostanete. Prostě rysky ovladačů ukazují třeba maximum drivu, zatímco uložená hodnota v patchi je na nějakých deseti procentech. Abyste následně dostali zvuk “do ruky”, je nutné sjet s knoflíkem doleva a opět si zvuk naštelovat. Tato koncepce by byla dobrá snad jen v případě, že si kanály jednou pro vždy vyladíte a už nebudete mít nikdy potřebu zvuk měnit, ale ruku na srdce – není třeba na každém koncertě trošičku ubrat basů, či přiostřit zvuk výškama podle akustických vlastností daného prostoru ?
Řešením je buď samostatná série ovladačů pro každý kanál, nebo nějaký lepší typ vizuální kontroly nad parametry (behringerovské “LEDky vůkol knoflíků” jsou podle mě rozhodně lepší nápad)
Podobně úsporně je řešeno i ovládání efektů tzv. ”revoluční smart control”, kdy pro nastavení phaseru, flangeru, chorusu a tremola použijete jeden knoflík a pro tři typy dozvukových efektů další knoflík, což mnohé vysvětluje. K tomu všemu tu ještě máme několik “easter eggů”, kdy určité speciální funkce zapínáte kombinací knoflíků, tlačítek a točením s nimi.

Zvuk

V prvé řadě je nutno říci, že HD75 ze série Spider II je opravdu silný aparát. Těch 75W se nezdá, ale je to opravdu hukot, není třeba se bát, že hlava nebude dost hlasitá. Otázka je, jak by asi vyzněla tato hlava vedle lampového zesilovače a tady bych byl skeptičtější. I když hlasitý Spider umí společně s kabinetem určitým způsobem pumpovat, je spíše ten typ tlaku, kdy prostě najednou pošlete do kabinetu velký výkon, který v daném momentě rozpohybuje membrány reproboxu. U lampáče ale máte ještě vjem, že onen výkon vlastně sami pomáháte vytvořit. Výhodou na straně tranzistorových zesilovačů je zase fakt, že i při nízké hlasitosti získáváte zkreslení jaké chcete a nemusíte hledat nějaký pracovní bod, za kterým už má zesilovač potřebné vybuzení a další bod, kdy už má přílišná hlasitost spíše negativní vliv.

Clean kanál

Čisťounký kanál hraje neutrálně ač se jsem ho potrápil, jak jsem mohl. Pravda, v zájmu zachování aspoň nějaké funkce vlastních uší, jsem nezácházel do extrému, čili na maximum hlasitosti. To, co se mi líbilo na tomto kanálu je možnost nastavení barvy zvuku equalizérem. Některá nastavení byla tak nějak více do country, něco jakože spíš do přítmí klubu, každopádně mi tyto změny barvy přišly celkem inspirativní. To, co mi naopak chybělo, byla jiskra. Jiskra která při velkém drivu a údernější hře vyloudí ze zesilovače onen příjemný hřejivý mírně (ale ne moc) zašpiněný zvuk. Kanál Clean se sice dá ještě přepnout do podrežimu s Dirty zvukem, ale i když se zde zkreslení dočkáme, není to jako u lampových zesilovačů. Částečnou kompenzací bylo aplikování chorusu, potažmo i phaseru. Tyto efekty přidaly zvuku melancholickou náladu, zvuk zprostorněl a pěkně se rozléval po místnosti.

Crunch

Nehrál jsem na Plexinu říznutou Variacem, podle níž je kanál vymodelován, ale, ať už je vzor jakýkoli, tento kanál je podle mě nejméně výrazný nebo spíš naopak crunch kanály lampových zesilovačů jsou natolik výrazné (pokud podlehnete jejich kouzlu) a dynamické, že Pavoučí pokus o crunch je spíš takovým slabším odvarem. U crunchů se většinou dá hodně pracovat s dynamikou, zesilovač může být tupě nakopnutý, špinavější i kapánek říznější, záleží na vaši hře. A v tomhle podle mě jsou u Spidera ještě velké rezervy. Také se mi zdálo, že equalizér nemá na zvuk až tak výrazný vliv, jako Spider předváděl na čistém kanále. Největší vliv na změnu zvuku zde měl Treble ovladač, který měnil charakter zvuku od temnějšího až po ukřičenější se skelným nádechem. Chyběl mi tu určitý typ nakřáplosti, se kterou by se dalo pracovat a podle pocitu kytaristy ji potlačit nebo „urvat z řetězu“. Při větším zkreslení jde už spíše hovořit o overdrive zvuku, protože tady prostě zesilovač kreslí hodně výrazně.

Metal

Určení kanálu je myslím jasné a rozhodně slouží svému účelu. Line6 se snaží kytaristům přiblížit tento zvuk pomocí písně „Enter Sandman“ od Metallicy. Nevím, asi bych se takovému přirovnávání vyhnul, při vzpomínce na danou píseň se mi vybaví spíše výrazný počáteční riff nezkreslené kytary. To už základ pro tento zvuk, tedy Mesa Boogie Dual Rectifier, je pro představu výhodnější. V tomto případě se dá říct, že se zvuk tohoto kanálu přibližuje americkému typu zkreslení a to v obecné rovině. Tedy středy spíše v útlumu, výraznější basy a výšky. Vzhledem k tomu, že jsem měl Dual Rectifiera těsně před Spiderem, bych se tedy až takto konkrétně o modelu zesilovače nezmiňoval, ono DR je přece jen hodně o dynamice, burácivosti, trhavosti a tam se se Spiderem nedostanete. To ale neznamená, že by poskytovaný zvuk nebyl použitelný, vůbec ne. Naopak si myslím, že metalisté si rozhodně stěžovat nebudou.

Insane

Další zvuk pro metalisty. Line6 jej na svých produktech nezapomíná zpřístupnit a je to vlastně jeho dítko. S čím jej srovnat ? Když jsem si tak přepínal mezi kanálem Metal a Insane, zdály se mi v některých nastaveních dosti podobné, takže porovnání můžeme vzít z této strany. Insane mně osobně byl sympatičtější díky tomu, že měl více osobitější zvuk, větší šťavnatost, chlupatost. Rozhodně větší agresivita v případě Insanu, ale modelovaný aparát Metal měl zase hutnější a masivnější zvuk.

Efekty

Na efektovou sekci Spidera se lze dívat dvěmi pohledy. Pro začínající kytaristy je integrace efektů ideální. Zajímavé zvukové možnosti mají přímo pod nosem, bez starostí a hlavně bez dalších financí. Jak bylo popsáno výše, třeba kombinace chorusu a čistého kanálu je velmi příjemná. Zkušenější kytaristé se samozřejmě na efektovou sekci budou dívat skrz prsty a není čemu se divit. To, co na čtyřech analogových modulačních krabičkách poskytují trojice nebo čtveřice knoflíků, tohle zde musí zvládnout jeden jediný ovladač. Jeho otáčením se nejen přechází mezi čtyřmi modulačními efekty, ale zároveň se mění parametry efektů. Věřím, že pro tento účel vymysleli inženýři z Line6 kvalitní algoritmus, ale přece jen nemožnost míchání originálního signálu s efektovaným či nemožnost změny rychlosti či hloubky modulace je dost omezující. Zvláště u tak oblíbeného a hojně využívaného chorusu je to škoda. Nemožnost podrobnějšího a individuálnějšího nastavení má ještě jeden důsledek – efekty jsou neosobní, neoriginální, neutrální.

Podobně je to s dozvukovým efekty. Člověk je zvyklý si poměr signálů podle svého gusta namíchat, zvolit si počet opakování a čas zpoždění. U Spidera má však smůlu. Co se týče samotné charakteristiky dozvuků, nejvíce se mi líbil typ Tape echo. Ten evokoval dojem hraní na kytaru ve velkém prostoru a dala se jím zabarvit sóla. Naopak reverb měl spíše gárážovitý, málo-objemný zvuk. Pro dobarvení sól to byla také určitá možnost, vhodnější však snad k méně zkreslené kytaře. Sweep Echo mi připadlo spíše jako nějaký firemní pokus o něco nového. Tenhle experiment měl za následek jakoby sbor žabáků, kteří začínají kvákat v závěsu za originálním signálem.

Střípky

Další drobnou vychytávkou je možnost aktivování noise-gatu, který je v tomto případě opět prakticky neovladatelný, ale jsou případy, kdy se může hodit. Třeba u některých rychlejších sekaných riffů, kdy se člověk nesnaží o dynamiku, ale o souměrný strojový rytmus, umí noise-gate odfiltrovat nežádoucí upísknutí.

Co se týče nějakého příslušenství, funkčnost HD75 lze vylepšit nožními kontrolery. Nabízeny jsou dvoutlačítkový FBV2, čtyřtlačítkový FBV4 a FBV EXPRESS s výrazovým pedálem.

V produktové řadě Spider II je několik komb, hlava HD75, a pozor, také hlava označená jako HD. Ta se liší dvojnásobným výkonem (150W) a také tím, že je ve stereu. Při podrobnějším pohledu zjistíme, že má i několik funkčních odlišností.

Hlavu HD75 je logicky nutné zkombinovat s nějakým kabinetem, doporučen je samozřejmě box mateřské firmy se čtyřmi dvanáctipalcovými reproduktory firmy Celestion typově označených jako „custom“. Pro srovnání jsem k zesilovači připojil i jiný box (Marshall AVT s Celestion Lead) a i když byl určitý rozdíl ve zvuku znatelný (AVT měl zvuk o něco syrovější), nelze tvrdit, že by některý z nich měl výrazně lepší zvuk.

Hodnocení

Samozřejmě největším kladem tohoto produktu je jeho cena (tu se jako vždy snaží přebít věčný rival Behringer se svojí hlavou GMX 1200H). Spolu s vestavěnými efekty je to pro začínající kytaristy velmi zajímavý produkt a právě jim lze hlavu doporučit. Zvuk hodnotím rovněž kladně, samozřejmě s ohledem na to, do jaké oblasti zesilovačů HD75 patří. Největší slabina je v celkově úsporné koncepci celého zesilovače. Především nekomfortní ovládání má za následek malou možnost individuálně si nastavit parametry zesilovače.